autor: Alende M. (pod perexom n_n)
Omlouvám se za spoždění, ale byla jsem mimo PC, byla jsem oslavovat narozeninky mojí kámošky.
VĚDEC, JE BLBEC
Ahoj, jmenuju se Lin Yhuu, ani se neptejte, jak se to vyslovuje, ale kdyby vás to zajímalo, tak to je (Lin džu). Ano, jak plyne z mého jména, tak jsem Japonka, takže si mě umíte představit. Rodiče příšerní, ambiciózní, manžela mi nachází už v šestnácti, prostě hrůza. Mí rodiče chtěli mít ze mě vědce, neptejte se proč, prostě to tak je a já ráda něco zkoumala, ale jen jako koníček, jinak, chtěla jsem být modelkou….
"Lin! Vstávej do školy! Přijdeš pozdě!" křičí černovlasá žena, menšího vzrůstu s černýma očima a vráskami na svou 15ti letou dceru. "Jo, už jdu." Křikne dívka a ještě jednou se prohlédne v zrcadle.
"Hm, dobře, vlasy mám, make-up dobře rozetřený, řasenka taky, hm, jo to by šlo, jo, fajn, oblečení taky ujde, skvěle, můžu vyrazit." Řekla si pro sebe 15ti letá dívka s černými vlasy, tmavší pokožkou a štíhlou postavičkou, že by kdejaká žena záviděla. "jo, ještě tu Laborku." Připomněla si a vzala ji z psacího stolu. Lin se navoněla a rozběhla se do kuchyně za maminkou. Lin žila s maminkou i otcem, její rodina dbala hodně na tradice a tak byla Lin vychovávána přísně.
Maminka se podívala svou dceru a kývla. "Můžeš jít, nezapomeň na jídlo a jízdenku do metra." Řekla a Lin kývla.
I když její rodina na tom nebyla zrovna nejhůř a měli i na dovolenou, tak moc neutráceli a Lin chodila do školy metrem. Vzala si jablko a odběhla. "Páni, to zas bude. "řekla si a šla ke stanici metra[T1] .
Lin obešla roh domu a rozhlédla se. Většinou zde chodíval ve stejnou dobu i do školy jeden kluk, jmenoval se Hirohi. Měl hnědé vlasy, hnědé krásné oči, mandlovou pleť, byl vysoký (no nevím co si máte představit pod slovem vysoký, když je zrovna z Japonska…). Hirohi chodíval na na chlapeckou školu vedle té její, Hirohiho často potkávala.
Měla jednou narozeniny, své 15, takže vlastně nedávno a otec ji pozval do restaurace, velice prestižní restaurace a tam se konala oslava. Samotný vlastník jí šel pogratulovat a také ji seznámil s Hirohim. Od té doby se často zdravili na ulici.
Nikde nebyl a Lin si oddychla. Měla ho ráda, byl milý, zábavný, chytrý, bohatý, nadaný na sporty, dělal kendo. Ale i tak, se Lin na povídání s tak hezkým klukem necítila, Hirohi měl hodně obdivovatelek a Lin, mezi nimi nebyla a to byl ten problém, dívky byly z její školy a vždy táhly spolu, kdyby se dozvěděly, že nějaká dívka, která není členkou jeho fan klubu, se s ním baví, zničily by ji. To byla škola.
Lin si vzdychla a přicházela ke vstupu do metra. Seběhla schody, koupila si lístek a zastrčila jej do toho hloupého krámu. "Sakra, no a co jako!" pomyslela si a rozběhla se k trati.
Opět, jako vždy bylo nástupiště narvané, to tak bylo. "Fajn, pro tyhle lidi vážně nevím, kde je ta správná ulička." Pomyslela si.
"Lin? Lin Yhuu?!" uslyšela za sebou chlapecký hlas.
"Ne, neotáčej se ,co když to je nějaký úchyl?" pomyslela si, ale přesto se otočila. Z dálky na ní mával hnědovlasý kluk.
"HIROHI! NE!" pomyslela si a přišla k němu. "Ahoj, Hirohi-kun." Usmála se. "Zdravím, Lin, jak se ti daří, jdeš do školy, co?" usmál se a Lin nesměle kývla. "No, my taky, ulička je tady." Usmál se. Lin se rozhlédla a spatřila ,tři lidi od nich, jak stojí jeho parta. "Aha, no tak se nezdržuj, ať nepřijdeš pozdě." Řekla Lin. "Ale prosím tě, klídek, jak se máš? Od té oslavy a těch pár prvních zdravení jsem tě často nepotkal." Usmál se. "On si chce se mnou vážně povídat?" pomyslela si. "No, měla jsem hodně učení, střední škola a tak, znáš to, ne?" usmála se. "Jo, to znám, připravuješ se, co? Kam chceš jít?" zeptal se. "No, chtěla bych jít na vědecko technickou školu, která je na Okinawě." Přiznala Lin. "K moři, jo? No tak to já chci jet na vojenskou do USA." Usmál se a Lin nadzvedla obočí. "Jo, tak to není zrovna blíž než ta moje.." řekla a zasmála se. Ucítila na sobě jeho pohled. "E, řekla jsem něco špatně?" zeptala se Lin a přemýšlela, jestli nebyla drzá. "Krásně se směješ." Řekl a usmál se. "Už musím, za chvíli to jede, měj se Lin a hodně štěstí u přijímaček!" řekl, natáhl se k ní, políbil ji na tvář a odešel ke své partě.
Lin cítila, jak rudne. "Páni, on, mě, políbil, mě…" pomyslela si a rozhlédla se kolem sebe, jestli nevidí stejnou školní uniformu, ne neviděla. Oddychla si a nastoupila do dalšího přeplněného vlaku. "Páni, musím z Japonska odjet, nebo si co nejdřív udělat řidičák." Řekla si a držela se tyče.
Výstup z metra byl necelých 200 metrů od školy, Lin si to mířila do školy, v ruce tašku a přemítala, jestli si něco doma nezapomněla.
"Hej! Lin!" uslyšela za sebou a zkameněla. "Ať je to Hirohi, ne, nebo raději ne…" zajíkla se a otočila. "HI….ech,…ahoj Hanabi." Zamumlala Lin zklamaně a otočila se směr škola.
"No, normálně bys neuhádla, koho jsem potkala." Začala. "Hirohi?" začala Lin. "Jo!" vypískla kamarádka. "Jak to víš? Je sladký, že?" začala a Lin se na ni zkoumavě podívala. "No, asi jo, nevšimla jsem si." Řekla Lin.
"Ale nedělej se, Lin! Vím, že se spolu bavíte." Řekla a Lin nadzvedla obočí. "Vážně? Podle čeho tak soudíš?" zeptala se Lin.
Hanabi se usmála. Měla černé, krátké vlasy, konečky na blonďato a byla hvězdou skoku do výšky. "No, soudím podle toho, že jsem viděla, jak se dnes ráno bavíte, jak se směješ, jak tě žere pohledem a jak ti dává pusu na tvář." Řekla Hanabi a Lin div neupadla. "Cože!? Tys nás viděla!" vyjekla Hanabi. "Jo a asi dalších 300 lidí taky." Řekla Hanabi a zavrtěla hlavou. "Jela jsem s ním ve vlaku." Přiznala se. "Tak, jak to, že nejsi ve škole dřív?" pomyslela si nahlas Lin. "Protože řekl, že jedeš v příštím vlaku, že se tě mám na něco zeptat." Řekla a Lin vzdechla. "Co? Co chce vědět? Jestli mu udělám úkol do chemie?" zeptala se a Hanabi zavrtěla hlavou.
"Ty pako jedno!" vyjekla a udeřila jí do čela. "Ty génie, mluvil s semnou ve vlaku a mluvil o …." Začala a Lin na to čekala, jako kdyby měla za chviličku zamřít. "tobě." Dokončila a rozzářila se. Lin si vzdychla. "A co chce vědět? Ať se mě na to zeptá sám, ne?" zeptala se. "Nebo si myslí, že bych ho porazila, jako v kendu?" zeptala se Lin. "Tys ho porazila v kendu?" zeptala se. "Jo, ve snu." Řekla a Hanabi se rozesmála. "Chce vědět, jestli se ti líbí, co si o něm myslíš a jestli nemáš kluka." Rozkřičela se na celé kolo. Holky zrovna byly u vchodu. Oba vchody obou škol byly naproti sobě a tak se Lin přikrčila a zrudla. "Ty jsi ale hloubá, blbečku! Rozkřikuj to tu, co kdyby to věděl fan…."
"Kdo se tě ptá, jestli nemáš kluka?" zeptala se jedna dívka, předsedkyně fan klubu. "Hirohi!" odpověděla za Lin Hanabi a uculovala se, jakoby to nevadilo. "-klubu." Dokončila šeptem Lin.
"Cože? Ty? To nechápu, mu se snad líbí vědec, co si neumí zavázat tkaničku?" zeptala se a dívky za jejími zády se rozesmály. "Jo, asi jo, Hacumoto, pověz mi, jaký kluk kdy s tebou chodil, pokud teda nebyl starší a nechtěl tě jen na ty víš co?" začala Hanabi.
"Jasně, Hacu, dělej si srandu, uvidíme, kdo se bude smát naposled, ty ani nevíš, kolik je 16 na druhou, spočti si to, bude ti to trvat celej den, co?" zeptala se Lin a odešla v těsném závěsu s Hanabi do školy.
"Co ona si myslí, kráva jedna, ale vem to z tý lepší stránky, on tě miluje!" rozkřičela se zas, jako fanoušek na zápase, když dá jeho milovaný hráč gól. "Zmlkni, Hanabi! Ty snad neuvažuješ, nepřežiju ani týden! Když se to všichni dozví!" řekla Lin a dala si tašku na stůl. "Ale no tak, mám jenom radost." Začala Hanabi.
"Jo, já vím a proto zmlkni." Řekla Lin a vytáhla si učebnice. Začala jedna z těch nudných, denních hodin, kde jde pouze o to, abyste něčím zabili čas.
"Sakra, koho baví ty blbé frekvence?" pomyslela si Lin a podívala se na Hacumoto, ta ji propalovala pohledy.
Druhou hodinu měli japonštinu, potom historii, algebru a dvě hodiny výpočetní techniku, potom oběd, tělocvik a dvě hodiny chemie.
Poslední hodinu si Lin co nejvíce užila, milovala chemii a ostatní vědy, taky trochu fyziku, prostě byla vědec, šprt.
Po hodině, kde se opět něco přiučila, šla do šatny, kde byly skříňky a chtěla odejít domů, ale přepadl ji fan klub.
"Ahoj ,Lin Yhuu…jak se má, naše princezna šprtu?" zeptala se Hacumoto.
"Ale jo, výborně, nemůže to být lepší." Řekla. "Ach jo, na jakou jdeš školu?" zeptala se. "NA Okinawu, kam ty? Možná to uhodnu,….nebude to škola pro,…mentálně zaostalé, Hacu?" usmála se Lin a chtěla projít. "No, to je smůla, nebudeš se svým miláčkem." Řekla a Lin se otočila. "Koho myslíš? Nevím o nikom." Řekla Lin.
"Nebuď blbá, víš, o kom se tu bavíme." Řekla Hacu. "Promiň, neříkala jsi to ty? A to cituji, Vědec je blbec….konec citátu." Řekla Lin a zakřenila se. "Promiň, ale vážně nevím, o čem mluvíš, nech mě nepokoji Hacumoto, nechci mít s tebou problémy a ty nechtěj mít problémy se mnou, jinak, jak víš, neprojdeš ani čtvrtletím." Řekla Lin a odešla, v očích plamínky, které toužily po slovní rvačce, kterou by snadno vyhrála.
Lin odešla ze školy, uviděla Hirohiho, jak stál před vchodem do své školy a bavil se o něčem zábavném se svými spolužáky. "Páni, to se asi neprotáhnu, to mi ještě scházelo!" pomyslela si Lin. Ze školy vyběhla děvčata a přímo obklopily Hirohiho.
"To je moje šance!" pomyslela si Lin a utíkala na vlak.
Když byla za rohem, zastavila se a rozdýchávala to. "Páni, na běhání mě nikdy nebylo." Řekla a pomalu se rozešla. Všimla si muže v černém obleku s brýlemi, kloboukem a jak, se na ni kouká.
"Co máš za problém!" pomyslela si a šla na metro, podezřelé bylo, že ten muž také. Kam Lin šla, tam šel i on.
"Někoho mi připomíná." Pomyslela si, ale za boha nemohla přijít na to, koho a kde ho už potkala.
(FLASH BACK)
"Vítám vás Pane, Carielli, je nám potěšení, že vaše dcera bude chodit, na tuto prestižní dívčí školu." Řekla ředitelka školního institutu a podala si s mužem ruku. Černý kostým, brýle, klobouk, zlaté hodinky, byl velice bohatý. "To mne je ctí, slečno." Usmál se a políbil ji ruku. "Chtěl bych se zeptat, s kým bude chodit do třídy." Řekl a ředitelka se usmála. "Ale jistě a …jsem už paní." Usmála se a muž také a poklonil se. Ředitelka ukázala spisy.
Všechny byly barbíny, namalované, krásné, ovšem prospěch byl příšerný. Na konci byla zvláštní dívka. Černé vlasy, černé, uhrančivé oči, bezchybná pokožka, krásná, výborný prospěch, chytrá a krásná. "Lin Yhuu, hm." Pomyslel si a vstal. "Děkuji." Řekl a odešel. Když vycházel z ředitelny, zvonilo na hodinu, dívky běhaly po chodbách, aby našly svou třídu. Poslední šla dívka s černými vlasy, černýma, uhrančivýma očima v závěsu vysokou dívku s krátkými vlasy.
"To bude ta Lin Yhuu." Pomyslel si muž. "Ale Lin, mám jen radost, Hacu je kráva, nevšímej si ji!" řekla dívka a obě zapadly do třídy.
(KONEC FLASH BACKU)
Lin seběhla schodiště a čekala na vlak. Vzala do ruky zrcátko a dělala, že si upravuje obličej a kontroluje, že není rozmazaná.
Muž se zpod klobouku usmál. "Zdá se, že jsi chytrá a umíš získávat potřebné informace, všimla sis mě, zaregistrovala jsi mě v tomto chumlu, působivé." Pomyslel si. Lin nastoupila do přeplněného vlaku a doufala, že ten divný muž nenastoupil do vlaku s ní a i kdyby, nevěděl by, kde má vstoupit.
Lin vystoupila, vyběhla schodiště a běžela co nejrychleji domů.
"Ahoj! Jsem doma!" rozkřikla se. "Nekřič tak a běž nahoru se učit!" křikla matka z kuchyně. "Furie jedna." Pomyslela si Lin a šla se raději zavřít do svého pokoje.
"Co si všichni myslí? Že jim budu říkat a že budu dělat, co chtějí?!" pomyslela si a lehla si po třech hodinách učení Lin. Šla do kuchyně a vzala si něco z ledničky. "Bude za chvíli večeře!" křikla matka. "jo, já vím a proto si beru už něco teď, nebudu mít na večeři čas, nech mě se učit!" křikla Lin a odešla do pokoje. Pustila si nějakou písničku na uvolnění a jedla.
Druhý den ráno se vzbudila v domácím oblečení a měla přeleželé záda. "Kruci, já usla?" pomyslela si a vstala. "Au, to bolí." Zavrčela a dobelhala se do koupelny, kde se opláchla, vyčistila zuby, namazala obličej denním krémem a rozčesala si vlasy, zašla si na záchod a šla do pokoje, kde si nachystala věci, oblékla si školní uniformu a vyrazila se učesat. Rozhodla se pro normální culík a šla se nasnídat. Snídaně byla tichá, jako vždy po ránu. Když snědla pět soust, vstala. "Musím do školy, mějte se." Řekla a zabouchla dveře. Seběhla schody, jako obvykle, otevřela domovní dveře jako obvykle a jako obvykle už nic nebylo. Před dveřmi stál ten bohatý muž ve fraku, na levé ruce zlaté hodinky a usmál se. Sundal si elegantně klobouk a řekl. "Ahoj." To bylo všechno. Potom chytil Lin za ramena, otočil ji zády k sobě, chytil ji v kleštích pod krkem a dal ji pod nos bílý kapesník. (Jako v detektivce, že?). Lin se nadechla a zrak se ji mlžil. Uviděla naposledy dům, kde vyrůstala a potom, potom už jen tma a v té tmě ona, ona sama, jak si hraje na písku, celý život, jakoby se jí opět promítal, co se to děje?